Vánoce, Vánoce přicházejí…..

Co to jsou ale Vánoce?

Co si pod tím slovem lidé představují?

Jsou to dny, pro které se měsíc předem stresují a vymýšlejí dárky, kterými by potěšili své blízké, pečou cukroví, uklízí jako blázni, myjí okna, aby se pak rozčilovali nad tím, že prší a že to vlastně nemá cenu….

Proč se pořád honíme za něčím, co nemá vlastně smysl?

Omlouvám se všem, kterým to smysl dává…

Ať to nevypadá, že já jsem to tak neměla….měla jsem to tak dlouhé roky. Taky jsem šílela z toho, že to nestihnu, taky jsem sundávala záclony a myla okna, aby bylo všechno perfektní a nachystané. Taky jsem vařila a pekla, aby se všichni mohli nažrat k prasknutí a pak skučet, že je jim strašně špatně.

Taky jsem se hádala se svým mužem, že na něj a na dceru nemám čas, protože ještě nemám hotovo to nebo ono.

A k čemu to vlastně všechno je?

Jak asi víte, před necelým rokem mi zemřel muž na srdeční selhání….dnes to vidím úplně jinak než předtím a kladu si různé otázky.

Zemřel proto, že už se mu nechtělo takto žít?

Zemřel proto, abych si něco já i moje dcera uvědomila a začala věci dělat jinak?

Zemřel proto, protože byl v podstatě hrozně osamělý, i když byl s námi?

Dokud jsem si včera nepřečetla článek mé milované dcery, některé pocity jsem si vůbec neuvědomila.

Je to možná tím, že se blíží právě ty Vánoční dny, kdy jsou lidé více spolu a jsou na sebe milí. Ale proč to tak nemůže být i po celý zbytek roku? Proč jenom o Vánocích?

Já jsem už posledních pár let intenzivně cítila, že to tak nechci, že se nechci honit za perfektně umytými okny, za nejlepším salátem na světě, za nastrojeným stolem, kde se zhroutím vyčerpáním, protože ze mě opadne ten stres, aby všechno bylo pro všechny perfektní.

Uvědomila jsem si, že jsem jaksi zapomněla na SEBE, na to, že jsem to JÁ, kdo vytváří tu rodinnou pohodu, že jsem to já…ŽENA ….kdo tvoří základ rodiny.

Tenhle článek není jenom pro ženy….i když hlavně pro ně….protože to denně slýchávám, že ještě musí stihnout tohle a támhleto a že jsou unavené.

Proč si teda raději nesednou svému muži na klín a neřeknou mu, jak moc ho milují?

Proč se s ním pak večer odmítají milovat, protože jsou uštvané vymýšlením a nákupem dárků v přeplněných obchodních domech?

Proč se prostě na všechno nevyserou a nehrají si raději stolní hry se svými dětmi?

Proč se to tak děje? Dokáže mi na to někdo odpovědět?

Já už to mám naštěstí jinak, a i když jsem se o to snažila už několik posledních let a můj muž mi to pořád vlastně říkal, nedokázala jsem to utnout.

Až letos, když už tu ON není.

Je tu ale pro mě jiný MUŽ, který potřebuje mou lásku, potřebuje být se mnou, potřebuje se se mnou milovat a objímat a líbat.

A já  se konečně můžu vykašlat na všechny ty okna, které jsou špinavé jako prase, není přes ně skoro vidět, ale mě je to jedno, raději si mu sednu na klín a povídáme si dlouhé hodiny o čemkoli….protože přesně tohle má smysl, alespoň pro mě.

Letos opravdu Vánoce bojkotuju….ale jenom v tom smyslu, že nikomu nekupuju dárky, nechci od nikoho žádné dárky, chci se jenom potkat s lidmi, které miluju a mám moc ráda a na ty si vždycky udělám čas.

Jedem s dcerou na tři dny pryč a moc si to užijeme, popláčeme si, zasmějeme se, opijeme se a bude nám prostě báječně.

A moc bych si přála, aby i ostatní ženy pochopily, že jsou tady ne proto, aby měly perfektně uklizenou domácnost, ale pro to, aby potěšily své blízké svou přítomností a vnitřní krásou.

Ženy, všechny jste bohyně…pokud ale chcete!!!

Vaše Renča