
Když jsem začala pátrat po tom, jak se na vbočený palec dívá psychosomatika, opakovalo se v různých zdrojích několik zajímavých témat.
Palec bývá symbolicky spojován s naším „já“, se schopností stát si za sebou, určovat směr a kráčet vlastní cestou. Jeho vychýlení směrem k ostatním prstům bývá některými autory vykládáno jako tendence upozaďovat vlastní potřeby ve prospěch druhých, přizpůsobovat se okolí nebo mít potíže nastavovat zdravé hranice.
Objevuje se také téma přetížení. Jako bychom na svých bedrech nesly příliš mnoho odpovědnosti, starostí a povinností. Jako bychom se snažily zvládnout všechno samy a zapomínaly přitom na sebe.
Další pohled spojuje vbočený palec se směrem, kterým v životě kráčíme. Někdy může symbolicky naznačovat, že se držíme starých vzorců, bojíme se změny nebo pokračujeme cestou, která už není úplně naše.
Nevím, jestli je to pravda.
Ale vím, že když se podívám na ženy, které kolem sebe potkávám, nacházím v těchto tématech až překvapivě často kus jejich příběhu.
A tak si kladu otázku:
Co když nám vbočený palec neukazuje jen problém chodidla?
Co když nás zve k tomu, abychom se podívaly i na to, kam směřujeme svou energii, komu ji dáváme a zda jsme se cestou neztratily samy sobě?
Potkávám stále více žen, které mají vbočený palec neboli hallux. Jsou mezi nimi ženy, které sportují, běhají, cvičí jógu, ale i ženy, které se téměř nehýbou. Mladé i starší. Úspěšné podnikatelky, maminky, pečovatelky i ženy, které celý život dávají druhé na první místo.
Palec na noze není obyčejný prst.
Pomáhá nám držet stabilitu, odrážet se při chůzi a udávat směr pohybu. Když je silný a funkční, jdeme vpřed jistěji. Když se začne stáčet směrem k ostatním prstům, jako by ztrácel svou vlastní cestu.
A právě tady začíná moje zamyšlení.
Znám to sama. Dlouhé roky jsem byla přesvědčená, že musím vydržet víc, zvládnout víc, obětovat víc. Být silná. Neobtěžovat ostatní. Postarat se o všechno. Zařídit. Vyřešit. Dokonce jsem k tomu před lety (2017) napsala článek, který se jmenuje Jsem superžena!
Jenže tělo má zvláštní schopnost.Když dlouho neposloucháme své vnitřní ANO a NE, začne mluvit hlasitěji. Někdy únavou. Někdy bolestí. A někdy změnou tvaru těla. Neříkám, že hallux vzniká z psychiky. To by bylo příliš jednoduché. Ale často vidím ženy, které mají společné něco jiného. Jsou tvrdé samy na sebe. Mají vysoké nároky. Potlačují vlastní potřeby. Dávají energii všem okolo a na sebe zapomínají.
Naše chodidla jsou jedinou částí těla, která se každý den dotýká země. Jsou naším kořenovým systémem. Čím více jsme odpojené od vlastního těla, od odpočinku, od intuice a od přirozeného rytmu života, tím více se někdy snažíme všechno zvládnout silou. Tlačíme. Spěcháme. Překonáváme samy sebe. A paradoxně ztrácíme stabilitu.
Dobrá zpráva je, že tělo se umí měnit.
I vbočený palec lze v mnoha případech zpomalit, zlepšit jeho funkci a zmírnit potíže.
Co pomáhá:
Ale možná existuje ještě jedna otázka. Otázka, kterou si můžete položit večer před spaním.
Kam vlastně v životě kráčím?
Možná nás vbočený palec nezve pouze k péči o nohy. Možná nás zve ke zpomalení. Vrátit se k sobě. Přestat se tlačit tam, kam nechceme. A znovu najít vlastní směr.
Věřím, že naše tělo k nám neustále promlouvá. Skrze energii, emoce, bolest, radost i každodenní rozhodnutí.
Program Seberozvoj na talíři vznikl pro všechny, kteří chtějí lépe porozumět sami sobě. Pro ty, kteří jsou otevřeni novým souvislostem mezi tělem, myslí, emocemi a životními příběhy.
Společně se díváme nejen na to, co jíme, ale také na to, čím vyživujeme svou duši, vztahy, myšlenky a každodenní život.
Protože skutečná změna často nezačíná na talíři. Začíná uvnitř nás.
Více o programu najdete zde: https://way2life.cz/seberozvoj-na-taliri-stitna-zlaza/