Zdravý vztah k jídlu

Na jedné straně obezita a na druhé podvýživa. Umíte najít svou rovnováhu?

Na jedné straně viditelně tlustý člověk a na druhé straně velmi hubený.

Co je dobře a co je špatně?

To je otázka k zamyšlení. Já bych se zeptala: „ A jak jsi na tom s výživou?“

Sleduješ někdy, co si dáváš do úst a jaké to má hodnoty?

Povím vám, jak jsem to měla já. Mě vždycky ty příběhy jiných nakopnou k tomu, abych se zamyslela sama nad sebou a zeptala se sama sebe, jak to mám já. Radit někomu, co má dělat, je stejně nesmysl.

Moje dětství bylo plné pohybu, moji rodiče jsou sportovci, maminka byla učitelka tělocviku na střední škole a můj tatínek vášnivý turista. Oba kdysi závodně plavali a na bazéně se taky potkali. Všichni jsme měli kladný vztah k vodě a taky jsme na vodu hodně jezdívali. Naše dovolené byly velmi aktivní, až moc, takže jsem často byla otrávená a protivná. Chtěla jsem jako jiní děti o prázdninách lenošit nebo se válet někde u vody. Dnes jsem mým rodičům velmi vděčná, že tomu tak bylo a sama vyhledávám aktivní dovolené a miluju pohyb.

A jak to souvisí s výživou? K tomu brzy dojdu😊

Co si pamatuju, měla maminka svou zahrádku a tak naši domácnost zásobovala ovocem a zeleninou a taky jsme často měli luštěninové husté polévky. Bylo to dokonce tak často, že jsem několik let pak nechtěla jíst fazole ( takové ty velké becoky ). Záviděla jsem sousedce z prvního patra, že měli v obýváku vždycky na stole košíček a tam byly nějaké oplatky nebo čokoládky. U nás nic takového nebylo. Když byla tatranka, tak jedině za odměnu jako vrcholovka, když jsem vylezla nějaký kopec.

A dnes? Jsem za to šťastná.

Sousedčin tatínek zemřel v mladém věku na cukrovku a moje sousedka se taky léčí na vysoký cukr. V době dospívání si pamatuju sousedku odnaproti, jaká to byla super kočka, když měla zhruba 18. Po nějaké době jsem ji potkala a nechtělo se mi věřit, že je to ona. Vyhublá na kost a pak se ke mně doneslo, že trpí anorexií a že málem umřela na podvýživu. Tenkrát se o anorexii toho moc nevědělo a já si vůbec nedokázala představit, co to obnáší.

Když jsem přišla do puberty já, začal mi růst zadek a prsa, tak jsem se samozřejmě zhrozila, najednou to nešlo vysportovat, musela jsem měnit šatník, kupovat si podprsenky. Někdy v 16 jsem si začala počítat kalorie a hlídat se, co si dám do pusy. Spolužáci na střední škole, kde jsem studovala na kuchařku, si ze mě dělali srandu, že ty moje saláty se nedají žrát a já si trénovala svoji sebereflexi, abych „nesežrala „kdeco😊.

Jedno léto jsem ale popustila uzdu a na letní brigádě v kuchyni, kde se často dělaly kynuté knedlíky, jsem přibrala 7 kilo.

HRŮZA.

Úplně jsem se nenáviděla. Ještě jak všichni říkali, že jsem krev a mlíko, no to jsem vůbec nechtěla poslouchat. Neměla jsem ráda svoje tělo, neměla jsem ráda svoje křivky, prsa, boky. Dokonce ani moje svaly se mi nelíbily. Jednou mi dokonce jeden kluk řekl, že mám moc svalnaté lýtka a tak jsem makala v posilovně, abych je zeštíhlila.

Panebože, jak jsem si mohla myslet, že se to dá změnit.

Je tohle stres? To rozhodně ANO.

Jak zvládat stresové situace a udržet si dostatečnou výživu?

Jsou dva druhy lidí: Ti, kteří se přecpávají, když mají nějaké stresy a říkají, že si obalují nervy. Častokrát se cpou sladkostmi nebo naopak slanými pochutinami.

A pak ti, kteří při stresových situacích nejedí vůbec, protože nemůžou, stáhne se jim krk a žaludek. To jsem já.

Když mi v únoru 2019 zemřel manžel, nemohla jsem jíst skoro nic a hodně dlouho mi trvalo, než mi jídlo zase začalo chutnat. Ano, něco jsem jedla, ale taky jsem o to více makala, protože jsem chtěla udržet chod domácnosti jako dřív, jako by se nic nestalo.

Jenomže makat za dva a nehlídat si výživu se nedá dělat moc dlouho. U mě to to bylo přesně rok a půl. Prodala jsem dům, přestěhovala se za přítelem, dala výpověď v práci a říkala si, jak si pěkně odpočinu, když jsem tolik let jela na výkon.

No jo, ale jak se to dělá? Jak se odpočívá? Neuměla jsem to!!!

Je tohle stres? Rozhodně ANO.

Jak z toho ven?

Je to dlouhá cesta, ale stojí za to. Více jak půl roku jsem na tom byla psychicky dost špatně. Postupně jsem začala docházet na psychoterapie, začala se zase zajímat o výživu a co je nejdůležitější – začala jsem ty věci taky DĚLAT. Postupně, krok po krůčku, jako když jsem se učila chodit.

Přestěhovala jsem se znova, potkala Adélu Váňovou z Centra radosti, vstoupila do kurzu Jídlo jako radost a zhruba za 3 měsíce se začala zase cítit dobře. Jak psychicky, tak fyzicky. Jsem stále na CESTĚ, ale už vím, kam vede.

Naplňuje se moje oblíbené:

Ukážu Ti cestu, jít po ní však musíš už sám!

Jestli chceš jít se mnou touto cestou, stačí napsat nebo zavolat, kontakty si jistě najdeš:-)

Renáta